Dr. Ján Merta

Prečítajte si až dych vyrážajúci rozhovor s v našich končinách menej známym a to však pozoruhodnejším Dr. Jánem Mertou.

Potápění je můj osud

Jeho jméno v Česku téměř nikdo nezná. Ve světě je to slavný muž. Mezinárodní biografická společnost v Oxfordu ho zařadila mezi pět tisíc světových osobností.

Dr. JAN MERTA

Je jedním z posledních opravdu renesančních mužů, napsala o něm slovutná biografická společnost z Oxfordu. Není divu. Jan Merta, český emigrant žijící v Kanadě, má nejen zajímavý životní příběh, ale i neuvěřitelný rozsah zájmů. Býval zámečníkem, později v emigraci získal na univerzitě v Montrealu titul bakaláře a na univerzitě v Aberdeenu se stal doktorem filozofie. Byl vydavatelem a šéfredaktorem, duchovním, vědcem, parapsychologem, vynálezcem a především hloubkovým potápěčem. Z mořského dna vyzvedával z křižníku Edinburgh největší zlatý poklad světa i největší ropnou plošinu Ocean Ranger, která se potopila v Atlantiku. Jan Merta byl zakladatelem hyperbarické medicíny, autorem potápěčských předpisů a nyní je šéfem kanadských potápěčů. Jako kandidát na prvního kanadského astronauta se málem podíval do vesmíru. Americké a anglické biografické společnosti Mertu jmenovaly mužem roku, mužem desetiletí a světovým intelektuálem. V kanadském Kdo je kdo má dvacet let nejdelší biografický výčet, je nositelem téměř šedesáti mezinárodních poct a vyznamenání. A také jako zřejmě jediný Čech smí řídit ponorku.

• Můžete laikovi vysvětlit pojem hloubkové potápění?
  Potápěče si představí asi každý, ale hloubkového už tolik ne. To je jednoduché - při hloubkovém potápění se člověk potápí do hloubky více než padesáti metrů a také nedýchá vzduch, ale plynové směsi.

• A jak jste se dostal vy k hloubkovému potápění?
  Jako slepý k houslím. V Ontariu jsem jednou čekal na autobus a tam byl inzerát, který jsem si přečetl. Hledali potápěče, a tak jsem si řekl, že zavolám a zeptám se, co je to vlastně ten hloubkový potápěč. A tím to všechno začalo. Po nějaké době jsem skutečně dostal nabídku na práci v hloubkách a vzal jsem to, i když jsem o tom vlastně nic nevěděl. Myslel jsem si, že to bude třeba na pár týdnů, ale strávil jsem tím už celý život.

• O vašem prvním ponoru se traduje neuvěřitelná historka...
  Ono se to totiž přihodilo omylem. Přiletěli jsme do Skotska na ropnou plošinu, a když jsme vystupovali z helikoptéry, ukázali mi na nějakého potápěče a řekli, že s ním půjdu pod vodu. Já jsem přitom do té doby moře ani neviděl a o potápění jsem se nikdy nezajímal. Oni si prostě mysleli, že jsem nějaký nový potápěč z Kanady. Moje varování nikdo neposlouchal, parťák jen mávl rukou a řekl mi, ať dělám všechno po něm. Vzal mě do nějaké místnosti plné obleků a pak už to vypadalo jako stínové divadlo. On se oblékal a já dělal každý pohyb po něm. Pak jsem za ním šel do potápěčského zvonu, o kterém jsem vůbec nevěděl, k čemu je. No, a než jsem se nadál, zjistil jsem, že jedeme dolů. Docela dost hluboko to tehdy bylo.

• Kolik metrů?
  Asi 180. Tam se sestup zastavil, kabina se natlakovala plynem, otevřeli jsme poklop a on vyskočil do vody. Jen jsem zíral a pomáhal jsem mu s hadicemi. Pak to trvalo ještě dalších osm hodin dekomprese, než jsme konečně vystoupali na povrch. Tam si mezitím ten průšvih uvědomili, ale naštěstí to dopadlo dobře. Po téhle zkušenosti jsem si myslel, že na tom vlastně nic není, a jako blázen jsem se začal potápět.

• Prý vám tehdy pomohlo, že jste býval zámečníkem.
  Ano, brzy jsem udělal víc ponorů než všichni ostatní. To řemeslo se mi při práci pod vodou hodilo. Při téhle práci se neplatí za potápění, ale za to, co tam dole uděláte. Potápění je jen cesta k tomu, dostat se tam dolů. A já jsem dobře montoval, svářel.

• Když jste s potápěním začínal, bývala údajně úmrtnost hloubkových potápěčů opravdu velmi vysoká.
  Tehdy byla velmi velmi vysoká. Když to podmořské vrtání začalo, byl potápěčů nedostatek a ani pro ně nebyly žádné školy. Zpravidla do toho lidé šli přímo - buď jako vysloužilí vojenští potápěči, nebo prostě laici. Byla to těžká a tvrdá doba a úmrtnost potápěčů byla kolem deseti procent. Pro srovnání - taková byla také úmrtnost amerických vojáků ve Vietnamu. Za devět let mého pobytu v Severním moři to tedy byla asi stovka mrtvých potápěčů.

• I vy jste jednou málem zahynul. Ta nehoda se dokonce dodnes uvádí v lékařských knihách. Co se tehdy stalo?
  Tenkrát jsme šli dolů něco opravovat. Bylo to v hloubce kolem 190 metrů. A když jsme pak začali s kabinou stoupat, kamarád dostal strašné bolesti. Ve výstupu jsme nemohli pokračovat a museli jsme znovu na dno. Tam mu bolesti polevily. Když jsme výstup opakovali, situace byla stejná, takže jsme se vlastně nemohli dostat z vody. Byli jsme tam jako v pasti a tři dny jsme bezvýsledně jezdili nahoru a dolů. Lékař z hladiny pak nařídil, abychom prostě vystoupali na povrch. Stanovil chybnou diagnózu a myslel si, že jde jen o zápal plic. Aby kamarád vůbec dokázal překonat bolest, dával jsem mu silné injekce morfia. Jenže ten problém opravdu souvisel s tlakem - dostala se mu bublinka plynu mezi plíce a hrudník a při stoupání k hladině se zvětšovala. V šedesáti metrech pod hladinou mi umřel v rukou. Roztrhly se mu plíce. S výstupem se pokračovalo, jenže kvůli dekompresi to trvalo další dva dny. Celou tu dobu jsem tam s mrtvým kamarádem musel zůstat - v komůrce tři metry dlouhé a jen něco málo přes metr v průměru. Nakonec i se mnou ztratili tlak. Neumřel jsem. Když otevřeli poklop, vnímal jsem, ale byl jsem úplně paralyzovaný a nemohl jsem pohnout prstem ani mrknout. Naštěstí si toho všimli a hned mě zatlačili znovu pod vodu. Tam se to zlepšilo a pak už jsem se postupně dostal na hladinu.

• A tento zážitek vás přivedl k zájmu o potápěčskou medicínu a bezpečnost?
  Bylo to smutné, ale na druhou stranu mi to otevřelo oči. Uvědomil jsem si tu hlubokou propast mezi tím, co děláme a co o tom víme. Proto jsem se pak začal věnovat těmto věcem pozorněji. Měl jsem univerzitní vzdělání i potápěčskou praxi, což byly dobré předpoklady.

• Vy jste také připravoval vyzvednutí největšího - pětiapůltunového - zlatého pokladu z moře.
  To byl křižník Edinburgh. Za druhé světové války vezl americké zlato Rusům. Jenže Edinburgh potopila německá ponorka. Místo potopení v Barentsově moři bylo dobře známé, ale loď ležela v hloubce kolem 280 metrů. To dlouho přesahovalo lidské možnosti. Po celou dobu - od války až do roku 1981, než jsme se k vraku potopili s novou technologií.

• Bylo to náročné?
  Byla to velká hloubka a ta loď byla plná munice - dělových střel, nábojů, granátů. Navíc se po potopení převrátila, takže se všechno uvnitř přesypalo. My jsme věděli, že tam to zlato musí být, ale museli jsme ho najít a postupně se k němu tou lodí prořezat. Všechnu munici jsme při tom vynášeli ven a na povrch, což bylo dost riskantní. Bylo to 46 dnů nepřetržité práce, ale povedlo se to. Ta akce je dokonce zapsaná v Guinnessově knize rekordů.

• A aby toho nebylo málo - mohl jste se stát i prvním kanadským astronautem.
  Když Kanada v roce 1983 hledala prvního astronauta, přihlásil jsem se. Měl jsem dobré vzdělání i praktickou průpravu z hloubkového potápění. Tehdy se přihlásilo přes 2400 uchazečů. Z nich vybrali jen pár a já jsem se dostal do užšího výběru, ale nakonec jsem to vzdal. Člověk musel procházet dlouhými testy, zdravotními prověrkami. A já jsem věděl, že by to bylo pro nic - tušil jsem, že pro první let do vesmíru si Kanada vybere Kanaďana, a ne mě. Už jen to, že jsem byl vybrán do té úzké skupinky, pro mě bylo zadostiučiněním.

• Váš vědecký záběr je nesmírně velký. Zajímal jste se také o parapsychologii. Čím jste se konkrétně zabýval?
  Mě parapsychologie přitahovala od mládí. Dokonce už v Československu jsem ještě před emigrací dělal pokusy. Ale člověk míní, pánbůh mění. Můj post šéfa kanadského potápění a moje starost o lidské životy mi zabránily v parapsychologii pokračovat.

• Čím konkrétně jste se zabýval?
  Vším možným, ale nejvíce mě zajímala psychokineze. Studoval jsem také různé vztahy mezi léčením a zdravím, telepatii nebo předvídání. Měl jsem i zajímavé výsledky. Jako první jsem postavil takový myšlenkový vypínač, o kterém se dodnes píše. Myšlenkou se dá ovládat - tedy vypínat a zapínat jakékoli zařízení. Dokonce jsem to předváděl a demonstroval na velkých konferencích. I mě nakonec vědci v Torontu testovali.

• To je zvláštní nepoměr, protože parapsychologie je dodnes věda, která se krčí na okraji zájmu.
  Já jsem se celý život zajímal o okrajové věci, o to, co se krčí v koutku, lidé se tomu smějí, nebo to dokonce ignorují. Tam se člověk vždycky nejvíc naučí, tam je tajemství poznání a pokroku. Nemám zájem studovat to, co je už známo a co už všichni umějí.

• Jste věřící člověk?
  Ano. Já si myslím, že člověk bez víry nemá kormidlo. Jsou životní situace a otázky, kdy spoléhat jen sám na sebe není to nejlepší. Je dobré, když má člověk víru, která mu dává sílu a drží ho. Mě víra v životě uklidnila a strašně mi pomohla. Mé životní úspěchy jsou výsledkem toho, že jsem se vždycky spoléhal na sebe. Ale pokaždé jsem svá rozhodnutí konfrontoval se svou vírou.

ŽIVOT HLOUBKOVÉHO POTÁPĚČE

• zpravidla to bývají mladí muži mezi 20 a 30 lety, déle kariéra hloubkového potápěče nesahá. Výcvik je stojí asi 50 tisíc dolarů.
• riziku odpovídá i plat: denně od 600 dolarů (pohotovost na lodi) až po nejméně 2000 dolarů (práce v hloubce).
• potápěči pracují vždy jeden měsíc. Po tu dobu žijí buď v tlakové kabině na lodi, nebo v potápěčském zvonu pod vodou.
• hloubkoví potápěči dýchají speciální směsi plynů pod obrovským tlakem. Zejména směsi s héliem.
• obvyklé pracovní hloubky jsou kolem 250 metrů. Nejhlubší podobný ponor byl kolem 500 metrů. V tlakové kabině však vědci simulovali ponor až zhruba do 700 metrů, což je krajní hranice lidských možností.
• ve větších hloubkách se pracuje už jen ve skafandrech, uvnitř kterých je normální tlak vzduchu. V takovém případě se už nehovoří o potápěčích, ale o pilotech.
• zima je velkým nepřítelem hloubkových potápěčů. Proto pacují v oblecích, kterými volně proudí horká voda dodávaná hadicemi z hladiny.
• obvyklou prací bývá svařování, řezání či různé montáže. Činnost třeba jen dvou potápěčů zajišťuje na hladině několik desítek lidí a spousta techniky.
• práce v hloubce bývají extrémně nákladné. Svaření trubky o průměru jednoho metru může stát i milion dolarů.
• za měsíc pobytu pod vodou či v silném tlaku jsou těla potápěčů nasycena plyny, a proto musí na povrch vystupovat zhruba rychlostí jednoho metru za hodinu, což může trvat i několik dní.
  
  PRVNÍ PONOR Jana Merty se odehrál omylem. Dodnes tu histroku dává k dobrému. Nikdy předtím moře neviděl a vzápětí se dostal do hlubiny 180 metrů. Tak hluboko se sportovní či techničtí potápěči nikdy nepodívají. Velké hloubky jsou otevřené jen špičkovým a vycvičeným hloubkovým potápěčům.